Dnes vás vezmeme na místo, které se dodnes sice nazývá hřbitovem, ale je spíše parkem, či možná ještě lépe takovým depozitářem řady cenných náhrobků a sochařských děl. Každopádně Mikulášský hřbitov je místo plné historie, místo odpočinku mnoha velmi známých plzeňských osobností a také svědek pohnutých osudů a barbarství, které se tady obzvláště vyřádilo. A to ať už barbarství chuligánské, ale také barbarství státní a městské.
Tento hřbitov naleznete kousek od hlavního vlakového nádraží na Slovanské třídě. Dojít k němu můžete také kolem řeky Radbuzy, odkud se vám nabídne pohled zejména na dominantní kostel sv. Mikuláše. Hned naproti Mikulášskému gymnáziu pak svítí do okolí bílá zeď s krásnou klasicistní bránou.
Historie tohoto místa je velmi dlouhá. Krátce po roce 1400 zde plzeňský měšťan Vít založil kostel sv. Mikuláše, jehož presbytář je dodnes součástí místní církevní stavby. Když měšťan v roce 1414 zemřel, přikoupilo ke kostelu pozemky město Plzeň a založilo zde hřbitov.
Tehdy to byl hřbitov určený pro nejchudší vrstvy obyvatelstva města a jeho předměstí. Měšťané tehdy využívali hřbitov na náměstí republiky, který obklopoval kostel sv. Bartoloměje, anebo hřbitovy místních klášterů.
Na konci 18. století však reformy Josefa II. zakázaly pohřbívání ve městech a z opomíjeného chudého hřbitova nad řekou Radbuzou, se najednou stal hřbitov velmi žádaný. Zřejmě i díky skvělým výhledům na město a řeku. Tehdy se začala psát nová historie tohoto místa.
Od počátku 19. století zde totiž byli pohřbívány místní slavné osobnosti a hřbitovu se později začalo říkat plzeňský Slavín, což mělo odkazovat na jeho slavného bratříčka na pražském Vyšehradě. Pohřben zde byl v roce 1856 také Josef Kajetán Tyl a o dva roky později se jeho hrob dočkal sochařského ztvárnění od pražského sochaře Vilda. Pomník byl v roce 2011 nahrazen kopií, jelikož povětrnostní vlivy sochu značně poškodily.
V současnosti je tu však jen bedna z OSB desek, která má řešit fakt, že byl nově zrekonstruovaný pomník terčem vandalů. No, můžeme tedy konstatovat, že v této bitvě jsou vítězi vandalové a město šlo tak trochu lajdáckou a nejjednodušší cestou, jak tento problém řešit.
Každopádně smutná současnost místa podsedního odpočinku Tyla je jen poslední z řady smutných ztrát a ničení, které toto místo zažilo. O tom ale za moment.
V 19. století se tomuto hřbitovu říkalo plzeňský Slavín, což mělo upozorňovat na fakt, že zde byla pohřbena celá plejáda významných plzeňských osobností, jejichž náhrobky tu nalezneme dodnes. Od slavné rodiny Guldenerů (vlastnili již zbořený barokní palác na náměstí), přes stavitele Martina Stelzera, známého a slavného purkmistra Martina Kopeckého, či dalšího purkmistra Karla Houšky. Nalezneme zde i hrob nejvýznamnějšího podnikatele Plzně druhé poloviny 19. století.
Když v roce 1900 Emil Škoda zemřel, byl vypraven velký pohřební průvod, do kterého se zapojilo skoro celé město. Slavný průmyslník byl pohřben na dominantním místě blízko brány hřbitova. Jeho náhrobek je bohatě sochařský zpracován a odkazuje na jeho průmyslové úspěchy. Nicméně osud tohoto náhrobku a Škodova hrobu byl pohnutý.
Proč je osud náhrobku pohnutý? Dvacáté století totiž slavnému plzeňskému Slavínu zasadilo několik těžkých ran. V roce 1902 bylo ukončeno pohřbívání a mnoho náhrobků přestalo být udržováno. Zásadní zvraty však přišly po druhé světové válce.
Nejdříve se plánovalo, že se zruší celý hřbitov a na jeho části povede čtyřproudá magistrála, která se probourá skrz celou Slovanskou třídu. Ohrazení kostela se mělo zbourat a krom pár opravdu cenných náhrobků, mělo být vše zničeno. K stavbě magistrály sice nakonec nedošlo, ale tlak na zboření neudržovaného hřbitova neustal.
V padesátých letech se stěhoval hrob Emila Škody na nové místo. Mnohým vadilo, že je na dominantním místě a je tak na očích lidí a zejména mládeži, která pohledem na něj byla kažena. Stěhování ale probíhalo i proto, aby uhnul stavbě zmíněné magistrály.
Pak přišel plán na nahrazení hřbitova moderním parkem. Naštěstí se za hřbitov postavilo pár plzeňských památkářů a osobností, které roky vytrvale bojovali za alespoň částečné zachování. Díky nim a paní architektce Hostičkové se při rekonstrukci v roce 1966 podařilo přesunout ty nejcennější náhrobky ke kostelu, zachovat zeď a vytvořit zde klidné pietní místo.
Při rekonstrukci však byla zničená celá řada cenných náhrobků, zbořeny zděné hrobky a zbytek cenných náhrobků byl přestěhován. Dnes tak jde spíše o depozitář pod širým nebem a nikoli hřbitov. V roce 2001 pak celou smutnou historii završila demolice ohradní zdi a její posunutí, aby uhnula nikdy nerealizované magistrále.
Od roku 2008 se o hřbitov stará město a postupně napravuje dalekosáhlé škody. Mnohé náhrobky byly opraveny a i přes dílčí nevhodné zásahy, se snad blýská na lepší časy. Byla například opravena obvodová zeď směrem k řece a hřbitov je pravidelně uklízen. Držíme bývalému plzeňskému Slavínu palce.
Zajímavé odkazy:
Informace k pomníku J. K. Tyla
Informace o hřbitovu na PAMu
