Dnešní díl cyklu Plzeň známá neznámá vás zavede k překvapivým příběhům a historii, která je spojená s bývalou lochotínskou porcelánkou. Budova bývalé porcelánky dnes prochází demolicí a mnoho současníků ani netuší, k čemu tato kdysi slavná budova sloužila. Na kraji lochotínského parku tak mizí kus zajímavé ranně průmyslové historie Plzně.

Abychom vystopovali počátky této továrny, která stojí na kraji kdysi romanticky upraveného Lochotínského parku, zavedeme vás do první poloviny 19. Století. Plzni tehdy vládnou energický a podnikavý primátor Martin Kopecký, který sem byl převelen z Lokte. Ze zkušeností s lázeňským provozem a prosperitou, kterou tamnímu kraji lázeňství přineslo, se rozhodl, že Plzeň bude lázeňským městem také. Založil zde lázně, postavil kolonádu, dbal o kultivaci blízkého okolí města a také podporoval podnikání.

Každé větší město mělo v té době keramický závod, či výrobu porcelánu, která je přeci jen perspektivnější. V Plzni se však v historii vždy jen stěží prosazovaly novoty a tak do města přizval Karla Königa, který byl litografem továrny na porcelán v Dalovicích. König zakoupil pozemek na Lochotíně 26. září 1836 a začal tak příběh více jak osmdesát let fungující porcelánky.

Počátky však nebyly zřejmě nijak velké a odbyt se v Plzni hledal obtížněji, než se očekávalo. Königova firma se zaměřila na výrobu běžného keramického a kameninového zboží. Občas dokonce pořádala výprodeje, což značí snahu o větší odbyt zboží. Zpráv je z toho období málo a tak se pojďme podívat na zajímavý zvrat, který přišel se smrtí Karla Königa.

Majitel továrny zemřel v roce 1853 a továrnu napůl zdědila jeho manželka Antonie a syn Jan. Rodinné vztahy však v té době nebyly úplně ideální a vše nabralo zajímavých zvratů. Syn totiž ještě v roce 1853 odkoupil matčin podíl za 6 000 zlatých, což značí, že podnik patřil již mezi ty větší. Jan však tíhnul k alkoholu a finanční gramotnost neměl příliš vysokou. To vedlo ke značným rozepřím s matkou, která se snažila bránit odkaz svého manžela. V roce 1854 dokonce musela žádat četníky, aby jí chránili před násilím syna Jana. Společně s četníky se pak se zbývajícím majetkem urychleně stěhuje. Logicky pak továrna mění majitele, protože Jan König jí není schopen dále vést.

Mezi lety 1854 a 1881 továrna nesčetněkrát změní majitele a zprávy o ní jsou spojovány většinou s nezdařenými finančními operacemi a problémy s výrobou. V té době vyrábí klasické kuchyňské vybavení. Nicméně v roce 1881 továrnu kupuje František Schertler, který jí konečně vdechne nový život.

Schertler byl podnikavý a ostřílený muž s řadou zajímavých kontaktů ve Vídni. Těch využil a zřídil obchodní zastoupení v Rijece a navázal tak obchodní spojení s orientem. Tamější státy začaly plzeňský porcelán odebírat a plzeňská továrna se stala jedním z největších dodavatelů do té oblasti. Šikovný továrník také zlepšuje vybavení továrny, která do té doby pracovala s jedním parním strojem o výkonu osmi koňských sil a jednou pecí. Tehdy zde pracovalo 15 mužů, 12 žen a 19 dětí. Pracovní doba byla jedenáctihodinová Po výměně parního stroje za výkonnější, zaměstnávala továrna 25 mužů, 30 žen a 8 dětí pod 16 let. Většina mužů byli malíři, kteří se starali o výzdobu zboží.

V této době nebyla výroba takové komodity stejná jako dnes. Dnes chrlíme globální standardizované hrnečky, talíře a další nádoby malované na strojích. V té době o úspěchu rozhodovala zejména zručnost místních řemeslníků a v tomto případě zejména malířů. Schopnost najít a zaplatiti ty nejšikovnější malíře pak určovala úspěch zboží. A to Schertlerovi šlo dobře. Plzeňské nádobí se tak stalo pojmem.

Plzeňské výrobky se odesílaly pod značkou Pilsner Tassen a pokud se ptáte, co se zde vyrábělo, tak to byl dost exotický soubor. Krom koflíků to byly třeba šálky na černou kávu mokka, kelímky na masti, stojánky na sirky (sirníky), popelníčky a také kuchyňské nádobí. Opravdovou raritou pak byla výroba porcelánových skarabů – egyptských posvátných brouků.

Krok s pokrokem továrna držela tím, že rozšířila výrobu o porcelánové součástky elektrických zařízení, kde naopak navázala obchodní spojení s Německem. Pro město Trident dodala plzeňská firma například 1 600 izolátorů.

Továrnu nakonec zasáhly světové události, které zavinily její konec. V letech 1911 a 1913 proběhly Italsko-turecké a následně Balkánské války, které byly spojené s obchodním bojkotem rakouského zboží. Bojkot byl tak účinný, že továrna musela v roce 1912 ukončit výrobu. Mezi lety 1912 a 1917 byl areál továrny nehlídaný a vnitřní vybavení částečně rozkradeno a poničeno. V roce 1917 jí zakoupil František Šašek, který zde pak během období první republiky měl skladiště svého obchodu s papírem.

Lochotínská porcelánka tak skončila a na světě je již jen pár exemplářů slavných plzeňských koflíků. Po druhé světové válce budova sloužila mnoha účelům, nikdy nebyla opravena. Část bývalého výrobního areálu ukrojila karlovarská magistrála, část nová budova, kam většina Plzeňáků chodila pro řidičské průkazy. Dnes je areál demolován, budova z první poloviny 19. století už skoro zmizela a na místě se mají stavět bytovky.

Zdroje informací:
https://www.jstor.org/
http://www.svsmp.cz/