Dnes vás výjimečně vezmeme přímo do centra města na prohlídku jednoho konkrétního domu. Co domu, ba přímo paláce, který ke konci 18. století ozdobil dnešní Prešovskou ulici. Perlou této ulice byl do poloviny století dvacátého a po roce 1948 nastalo období strádání a úpadku. Doslova pět minut před dvanáctou byl pak opraven a doslova jako Fénix z popela (v domě mimo jiné hořelo) vstal a opět se stal ozdobou Plzně. Vítejte v domě U Zlatého slunce.
Bez nadsázky můžeme tvrdit, že se jedná o jeden z nejvýstavnějších plzeňských domů. Nesmíte však po ulici spěchat s hlavou sklopenou. Zkuste někdy zpomalit a zvednout hlavu. Možná objevíte věci nevídané. A pokud takto zvednete hlavu na křížení ulic Prešovské a Sedláčkova, možná vám padne do oka světle žlutý rohový dům. V dnešním měřítku už nejde o dům nějak přehnaně velký. V minulosti se však jednalo o městský palác. Jak velikostí, tak výzdobou.
Nejstarší známá zpráva o něm pochází z roku 1412, kdy jej koupil Václav z Chotíkova. Poté byl dům v 16. století výrazně upravován. Pravděpodobně v důsledku velkého požáru z roku 1507, kdy Plzeň z velké části podlehla žhářství zhrzeného a uraženého šlechtice. Zajímavá zpráva o domě, respektive jeho tehdejší majitelce Dorotě Žákové, se nám dochovala z roku 1530. Ta byla trestána pro: Trpění neřádů v domě a bylo jí nakázáno, aby: čeládky neřádné vybyla. 500 let a lidé se až tolik nemění. Poté dům průběžně měnil své majitele. Významným datem se stal rok 1777. Toho si ostatně můžete všimnout i na honosné fasádě. V té době dům získal svoji nynější podobu. Fasáda byla sjednocena i v ulici Sedláčkově a vzniklo ono ikonické průčelí s hlubokou nikou vedoucí přes dvě podlaží.
Během následujících desetiletí se stále střídali jeho majitelé, až dům zakotvil v rukou rodiny Lautensackových. Ta jej vlastnila ještě v roce 1931. Jak se měnili potřeby města, měnil se i dům samotný. Z původního městského paláce se stal dům měšťanský s jednotlivými byty. V roce 1879 se také v přízemí otevřel první krám a do konce 19. století ještě další tři. Objevuje se také nádvorní záchodový přístavek a vodovody. Ve druhé polovině 20. století už dům výrazně chátrá a takto to pokračuje až do devadesátých let. Paradoxem je, že skoro půl století nezájmu, dům uchránilo před nešťastnými stavebními úpravami. Devadesátá léta byla i pro tuto stavbu divoká. Provizorní statické zajištění železobetonovou deskou z nešetrné dílny samotné města, dřevomorka a během čtyř let totální vyrabování interiéru, který se stal zlatým dolem pro kdejaké nenechavce. V roce 1998 se však stal malý zázrak a díky památkovému ústavu se začalo s náročnou rekonstrukcí, která byla dokončena v roce 2000. Od té doby je v domě sídlo plzeňských památkářů a dům tak našel důstojné využití. Do současnosti se zde zachovala velká část krovu z oné velké přestavby v roce 1777 nebo třeba valené klenby ve sklepích. A jedna zajímavost na konec. Ta překrásná kovaná mříž na balkóně nad vchodem je údajně dílem dědy pana Emila Škody. Zakladatele plzeňské škodovky.
Další zajímavosti:
O domě na stránkách národního památkového ústavu
Dům na památkovém katalogu
Pověsti spojené s domem