Plzeň Jižní Předměstí, vlaková stanice, která patří mezi nejvýstavnější nádraží vůbec. V dnešním videu se budeme věnovat její novější budově, která byla dokončena v roce 1920 a stojí za pozornost nejen díky svému na svou dobu netradičnímu vzhledu, ale také pro zajímavý příběh jejího vzniku.

Velkolepá výpravní budova dodnes slouží svému účelu a je skutečně reprezentativním vstupem na kdysi nejlidnatější plzeňské předměstí. Dodnes na slávu zdejší čtvrti upomínají domy s náročně řešenými fasádami, které se otáčí k této stanici. Ostatně domy kolem Hálkovy ulice mají až nábřežní charakter.

Zajímavé je celkové řešení tohoto nádraží. Staniční budovy se nachází uprostřed vedení jednotlivých tratí. Přístup do interiéru je umožněn přes mosty, které slouží i automobilové dopravě a převádí celou Koperníkovu ulici za kolejiště, kde pokračuje čtvrť Bory. Kolejiště pak obchází celou budovu tvořenou kdysi výstupní a nástupní stanicí.

Samotná existence zdejší zastávky je vlastně docela krátká. První trať zde byla dokončena v roce 1862. Tehdejší Říšské předměstí sem však dorostlo až na počátku dvacátého století. Krom předměstí zde pak od konce 19. století funguje i nový areál Škodových závodů. Potřeba dopravit velké množství dělníků do plzeňské škodovky, si vynutila stavbu nové stanice. První část byla dokončena v roce 1904 a dnes se v ní nachází kulturní centrum Mooving Station.

My se budeme věnovat novější budově, která byla dokončena v roce 1920. Její vznik i vzhled je jistou kuriozitou. Projekt na stanici, která měla rozšířit již tehdy nedostačující kapacitu původní budovy, začal vznikat na počátku roku 1918, tedy v době první světové války. Architekt Robert Burian tehdy záměrně použil novorenesanční tvarosloví, které v době doznívajícího kubismu a počínající moderny bylo vlastně zastaralé. Architekt chtěl navázat na již existující secesní budovu a zároveň vyjádřit podporu české kultuře. Před rakouskými úřady to samozřejmě utajil. Nádraží sice pojal v duchu takzvané české renesance, ale do Vídně psal, že je to renesance toskánská.

Záměr je na budově znát zvenku i v interiéru. Vidíme zde zdobný patrový štít, velkolepé lunetové římsy, velká renesanční okna se stylizovaným zasklením a mnoho dalších detailů. Samotné nástupiště jsou pak u budovy kryté vzdušnými arkádami se sloupovím. V interiéru se pak můžete cítit jako v chrámu, či v zámeckém výstavném sále. A když vyjde Slunce, dostává interiér skutečně chrámový rozměr. Prostě krása, až oči přecházejí.

Po dokončení budovy se do práce pustil ještě Emil Holub, který fasádu opatřil sgrafity, dalším typickým znakem renesanční architektury. Díky době vzniku je však tato novorenesance vzdušná, využívá moderní stavební postupy a materiály. Například klenby arkády jsou z betonu, což umožnilo vytvořit ještě vzdušnější prostor, kde nepřekáží kovová táhla, která by jinak musela subtilní konstrukci vázat.  Taková táhla můžeme vidět na renesančních zámcích.

Na obou koncích ostrovních nástupišť byla vybudována parková úprava. Upraveny byly i svahy jdoucí k Hálkově a Borské ulici. Byly zde vysázeny stromy, doplněna květinová výzdoba a o místo bylo pečováno městem i okrašlovacím spolkem.

Při poslední modernizaci tratě však zmizely i poslední zbytky této úpravy a to včetně vzrostlých stromů. Svah směrem k Borské ulici pak nahradila železobetonová stěna, na které je rozšířená Borská ulice.

Budova je dnes poněkud zanedbaná. Poslední velká rekonstrukce proběhla na konci osmdesátých let a od té doby zde probíhají jen ty nejnutnější udržovací práce. Naštěstí plánuje správa železnic započít s rekonstrukcí a stanice by měla být opravena.

Další zajímavosti:
O stanici na Plzeňském architektonickém manuálu
Stanice na Památkovém katalogu