Dnešní dobrodružná výprava vás vezme za skromnými zbytky jedné velké turistické atrakce, symbolu dobové propagandy, ale především oblíbené úzkorozchodné dráhy – k Pionýrské železnici. Otevřena byla v roce 1959 a čekala jí jen krátká, ale velmi zajímavá a událostmi napěchovaná existence. Pojďte jí s námi prozkoumat v rámci dalšího dílu série Plzeň známá neznámá.
O stavbě Pionýrské železnice se začalo uvažovat v polovině padesátých let minulého století. Vzorem se měly stát velké sovětské lunaparky, kde také existovaly pionýrské železnice. Princip byl ten, že spojovaly zajímavá místa lunaparku a provoz na nich z větší části zajišťovali právě mladí pionýři. V Plzni se takovým zvažovaným lunaparkem měl stát bývalý lázeňský lochotínský park. Plány byly veliké: Ruská kola, mnoho atrakcí, amfiteátr a právě železnice.
Z plánů nakonec zbyl „jen“ amfiteátr a Pionýrská železnice. Obojí postavené v rámci brigád. Stavba železnice začala v roce 1957 a snahou bylo šetřit náklady, kterých nebylo nazbyt. Koleje se proto přivezly ze zrušených úseků Jindřichohradecké úzkokolejky a stejně tak i první dieselová jednotka. Ta byla ve Škodových závodech pouze překapotována. Vagony také pocházely z Jindřichova Hradce.
Slavnostní otevření ještě nedokončené železnice proběhlo v roce 1959 a začaly zkušební jízdy. Trať tehdy vedla jen od prostoru dnešní stanice Pod Záhorskem (u Lochotínské ulice) k Zoo. Na obou koncích byly točny a s nimi i nádražní budovy.
Pionýři prodávali lístky, starali se o chod stanice, řídili závory a za dozoru se občas ocitli i v pozici strojvedoucího. Dráha se však ještě musela dokončit. Na přelomu roku 1959 a 1960 byly dokončeno trakční vedení a ve Škodovce se vyrobila ikonická elektrická jednotka Pionýr, která byla složena z mnoha různých dílů. Od zbytků kastlí, které zbyly po výrobě trolejbusů Tr3, přes motor pocházející z Ostravských důlních vlaků, až po světlomety ze známé Škody Octavie.
V květnu 1960 byla otevřena dokončená trať a na zahajovací jízdu se zachovala úsměvná vzpomínka. Tehdejší předseda národního výboru – dnes bychom řekli primátor – Gustav Rada byl velmi rozměrný pán, který se při nastupování do vagonu zaklínil ve dveřích, a ostatní mu museli pomoc, aby vůbec prošel.
Trať se stala velmi oblíbenou a v době, kdy se jezdilo, bývaly vlaky plné. Trať se však potýkala s řadou technických obtíží. Problém byl s napájením, které tvořilo silné bludné proudy, ale hlavní problém byl s podmáčeným podložím, kudy vedlo samotné drážní těleso.
V roce 1966 byla trať prodloužena. Točna u Lochotínské ulice byla zrušena a trať vedla až k bývalému výstavišti, kde se začaly pořádat známé Ex Plzeň. Přibyla také nová stanice u Zoo (už bez staniční budovy). Problémy s podložím tratě však přetrvávaly.
V roce 1968 bylo Československo okupováno a nadšení lidí investovat svůj čas do podobných „dobrovolnických“ projektů značně upadlo. Na počátku sedmdesátých let zmizeli z obsluhy pionýři. Na trati pracovali jen zaměstnanci škodovácké závodní vlečky a celému projektu nepřály ani finance. Železnice byla v provozu jen od května do října a to jen soboty a neděle. Nutnost rozsáhlých oprav poničené trati, jednotky Pionýr a nezájem z řad veřejnosti nakonec v roce 1976 vedl k zastavení provozu. Jako náhrada měl být zřízen motorový vláček, který měl jezdit z náměstí k Zoo, ale toho se Plzeň dočkala až v roce 2006.
Koleje zmizely na počátku osmdesátých let. Jednotka Pionýr, rozbitá a poničená vydržela v depu tratě až do roku 1990, kdy byla sešrotována. Dnes jsou posledními památkami stanice a depo v ohrazeném areálu u Zoo.
Zajímavé odkazy:
Podrobné informace o železnici
