Z Jetenovic do Pačejova

Délka trasy:  cca 20km

Způsob dopravy: vlak

• cesta tam ( cca 60min.)  Plzeň – Jetenovice
• cesta zpět (cca 60min.)  Pačejov – Plzeň

Roční období: léto

Navštívené obce: Jetenovice, Plácek, Újezd u Chanovic, Chanovice, Defurovy Lažany, Kvášňovice, Olšany, Pačejov

 

Jetenovice

První písemná zmínka v roce 1334, počet obyvatel 123 (r. 2011).

Na nádraží v Jetenovicích, které je tvořeno jen malou boudou, vystupujeme jen my a jeden pán. Chvíli se koukáme do mobilu na trasu, kudy chceme jít, až k nám přijde pán a ptá se, kam se chystáme. Vysvětlujeme, že jdeme do Jetenovic a dál. Je to evidentně místní a má tak potřebu nám podrobně vysvětlit kudy a jak se kam dostaneme. Slušně poděkujeme a vyrazíme s pánem v patách do vsi.

Zanedlouho dorazíme do nevelké obce, která má však velmi jasné postoje „jsme proti úložišti jaderného odpadu“ hlásá velká cedule na návsi. Podobnou cedulku, ať menších či větších rozměrů, vídáme na každém druhém plotě. Nás ale zajímá, co se dá v obci vidět. Jak už je zvykem, potkáváme množství křížků a nakonec kapli z roku 1936. Ta v Jetenovicích je speciální tím, že se na ni složili místní obyvatelé. Bohužel je v obci i autoservis, který sídlí přímo v jejím středu. Proto je zde až příliš aut, což nás spolehlivě vyhání pryč a my putujeme dál.

Po přibližně kilometru přicházíme k většímu rybníku Zákup, u kterého je umístěn zajímavý kámen s letopočtem 1891 a vyrytým erbem, o kterém ale nevíme zhola nic. Po chvíli bádání, o co by mohlo jít se vzdáváme a míříme do Plácku.

Plácek

Přecházíme hlavní silnici a pokračujeme dále do Plácku. Když už jsme si mysleli, že jsem setřásli pána, který nám v dobrém chtěl radit, ale spíše nás sledoval, potkáváme ho znova. Tentokrát se dozvídáme pravdu o původu pána. Podle náčiní, které má při sobě zjišťujeme, že jde o značkaře, tedy o dobrovolníka, který obnovuje turistické značení. Aniž bychom věděli, že už ho opravdu nepotkáme, tak se s ním už potřetí loučíme a vcházíme do osady Plácek. Ta vyrostla v okolí tzv. Hladotínského mlýna a dnes čítá jen pár domků. Podrbeme za uchem místní kočky a vyrážíme do Újezdu u Chanovic.

Újezd u Chanovic

První písemná zmínka v roce 1366, počet obyvatel 59 (r. 2011).

Je léto a není příliš horko. Spojení naprosto ideální. Užíváme si toho, že můžeme jít svižněji a neuštvat se při tom. Krajina je zde velmi pěkná a terén není nijak náročný. Cestou do Újezdu míjíme romantickou chatku schovanou za stromy a také rybník překypující životem.

Už z dálky vidíme dva vysoké komíny staré továrny, která v průběhu historie měnila své zaměření. Jde opravdu o dominantu obce, kterou můžete vidět z každého koutu. Bohužel je z větší části v dezolátním stavu, ale i tak se nebojte dvorem nakouknout dovnitř.  Ač je Újezd obec nevelká, najdete zde mnoho pěkných domů, křížků, zákoutí a samozřejmě kapličku a památník padlým. My si zde dáváme malou přestávku a poté pokračujeme do obce Chanovice.

Chanovice

První písemná zmínka v roce 1352, počet obyvatel 702 (r. 2020).

Ještě než vstoupíme do obce, míjíme jakousi chatovou oblast s krásnou sochou sv. Martina a následně Žižkův kámen. Jak se zdá, Žižka seděl všude možně a také se k jeho posezení nebo pobytu všude možně tradují různé povídačky. Jinak tomu není ani zde. Místo prozkoumáme, najdeme i místo údajného spočinutí zadnice Žižky, ale víc nás zajímá samotná obec Chanovice.

Chanovice jsou dnes skutečným kulturním místem této oblasti, ale nebylo tomu tak vždycky. Pokud bychom měli o obci povědět vše, už se nikam nedostaneme. Proto se raději podívejte na dokument české televize o tom, jak to vše začalo.

Náš venkov – Činorodé Chanovice 2012

S Chanovic se nám nechce pryč, ale musíme. Ještě nás čeká pěkný kus cesty. Ještě předtím, než obec opustíme, obdivujeme zrekonstruovanou barokní sýpku. Nejsme si úplně jisty zvolenou barevnou kombinací, ale to ať si každý zhodnotí sám. Z modré turistické trasy odbočujeme vlevo do místního skanzenu. I když má zavřeno, mezi stavbami se můžete volně projít. Vše působí pěkně přirozeně, i když volba střešní krytiny některých stavení nás trochu zaráží. I tak je to ale místo pěkné.

Chtěli jsme se vydat ještě na místní rozhlednu, ale už se nám úplně nechce a tak po modré pokračujeme dál. Nevydržíme na ní však dlouho. Chceme totiž vidět kapli sv. Vojtěcha a pramen. Doporučujeme mobil a navigaci. My jsme v lese trochu tápali. A pokud místo navštěvujete v létě, určitě si vezměte nějaký repelent. Voda ve studánce u kaple vás však příjemně osvěží a tak stejně jako my budete další kilometry zdolávat v trochu lepší formě.

Defurovy Lažany

První písemná zmínka v roce 1336, počet obyvatel 62 (r. 2011).

Ačkoliv se snažíme najít na každé obci něco pěkného a zajímavého, zde se nám to nepodařilo. Bohužel se jedná o obec, která se nám z celé dnešní výpravy líbila nejméně. Skrz ni totiž vede velmi frekventovaná silnice, po které jezdí velké množství aut a dokonce kamionů. Z obce se tak stává pouhý silniční průtah obklopen domy. Je škoda, že situaci nezachraňuje ani zámek, který je v soukromích rukou, nepřístupný a chátrající. Velmi dominantní kaple sv. Antonína Paduánského má podobný osud. Co nejrychleji překonáváme onu hnusnou silnici a utíkáme se schovat na polňačku. Ač to nebylo v plánu, jdeme prozkoumat ještě zatopený lom, který máme po levé ruce. Když budete mít chuť, můžete se v něm i vykoupat. To ale není náš případ. My míříme po malé silničce do Kvášňovic.

Kvášňovice

První písemná zmínka v roce 1364, počet obyvatel 130 (r. 2020).

Těsně před vstupem do obce míjíme zajímavou studánku, která je krytá obřím kamenem. Pití z ní ale neriskujeme a pokračujeme v cestě. Ačkoli je první písemná zmínka datována do roku 1364, prokazatelně doložena je již zmínka z roku 1260 o místním kostele sv. Bartoloměje. To je to neuvěřitelné, co máme na malých českých sídlech rádi. V každé druhé (odpusťte ten výraz) díře najde třeba i tisíc let starý kostel. Ten kvášňovický je opravdu krásný. Se základy ještě pozdně románskými a opravdu pozoruhodnými dveřmi. Jejich zkoumáním jsme strávili opravdu pěkných pár minut.

Prostor před kostelem je poměrně pěkně opraven, i když u podivného stolu se nesedí ideálně. Ideální je však výhled na překrásnou faru. Jádro stavby pochází již z 15. století, další zřetelné stavební etapy jsou ze 17. a 18. století. No není to úžasné? I s komentářem místních chlapů v dodávce „nějaká omladina, asi náplava“ se nám moc líbí, ale stále ještě nejsme na konci cesty. Neochotně se zvedáme a vyrážíme dál okolo velikého Kovčínského rybníka. (Kovčín… nezní vám to jako spojení koně a ovce?)

Olšany

První písemná zmínka v roce 122ý, počet obyvatel 204 (r. 2020).

Do Olšan jsou to z Kvášňovic necelé 2 km a pokud měříte více než 2,5m a jdete tudy v červenci, dosáhnete i na třešně, které lemují cestu. Náš případ to nebyl, takže jsme nedosáhli ani na jedinou a do Olšan dorazili značně neuspokojeni.

Ani nic dechberoucího v Olšanech nám chuť nezlepšilo. Možná jen dvojice pěkných domů na návsi a dosti vybavená zastávka autobusu. Tu jsme však nepotřebovali, a proto jsme pokračovali v cestě do cílové stanice Pačejov – U Nádraží.

Pačejov – Nádraží

Počet obyvatel 423 (r. 2011).

Uštvaní dlouhou cestou a horkem přicházíme do přínádražní oblasti, která leží přibližně 2km od samotného Pačejova. Nic moc zajímavého zde nenaleznete, protože tato oblast vyrůstala až potom, co sem byly přivedeny koleje. Do té doby existoval pouze Pačejov. Jedna budova zde však stojí za pozornost. Vždy jsme ji sledovali pouze z vlaku. Nyní se na ní jdeme podívat. Pohled je to dosti žalostný. Jedná se o budovu bývalé nádražní restaurace U Kábů. O budově nevíme nic. Jen si představujeme, jaké to tam asi bylo v dobách její největší slávy, která je už nenávratně pryč.

S trochu nostalgickým pocitem se proplétáme změtí pásek, které nám určují cestu staveništěm. Nádraží v Pačejově totiž prochází přestavbou a tak musíme chvíli hledat kudy kam. Tísníme se v úzkém proužku stínu. S výhledem na chátrající restauraci přemítáme o tom, co jsme za celý den viděli a jestli se do oněch obcí ještě někdy podíváme.