Dnes vás vezmeme na prohlídku možná nejhezčího fešáka mezi plzeňskými mosty. Wilsonův most, který spojuje spodní a horní část Americké třídy, byl už ve své době důležitou a zásadní stavbou. Vznikl v době 1913, a ačkoli je to krásný most, byl přeci jen v něčem poslední.
Být v něčem poslední nemusí vždy znamenat smůlu. Právě Wilsonův most, který překlenuje řeku Radbuzu, je toho důkazem. Je totiž považován za poslední velký kamenný most postavených v Čechách.
Proč se v roce 1913, v době nýtovaných a nově i betonových mostů sáhlo po kamenné konstrukci? Jednak proto, aby se ušetřilo za údržbu – most ostatně rekonstrukcí prošel až rovných sto letech v roce 2013! Ale také proto, že tehdejší vedení města mělo velmi dobré vztahy s místními podnikateli, kteří podnikali v těžbě a opracování kamene.
V době výstavby vypadalo okolí dost odlišně. Řeka Radbuza ještě nebyla sevřena v kamenných zdech, byla užší a její dno bylo o tři metry výš, než dnes. Kousek po proudu byl velký jez, který odváděl vodu do dnes již neexistující Mlýnské strouhy. Most měl původně počkat až na plánovanou úpravu břehů, ale poptávka po novém mostě, který spojí město s vlakovým nádražím a čtvrtí Slovany tak rostla, že se nakonec stavěl ještě před úpravou řeky.
Kvůli tomu, byl krátce po dokončení postavený na řece poněkud podivně. Většina jeho středového pilíře byla pod vodou a řeka tekla jen pod jedním z oblouků. Okolní břehy byly podstatně níže a zejména na straně k nádraží pokračoval vysoký násep až k Sirkové ulici.
K výstavbě byla použita žula a to ze dvou lomů. Jednak světlá štěnovická žula a tmavší kozárovská. Díky tomu vyniknout barvené kontrasty, které vidíme na klenbách, kde se kameny střídají. Most je postaven v tvarosloví doznívající Secese a patří mezi nejkrásnější mosty Plzně.
Most realizovala známá plzeňská firma Müller a Kapsa a za návrhem stavby stál městský vodní inženýr Václav Mencl.
Pokud vás zajímají čísla, tak délka mostu je 60 metrů, šířka 15 metrů a každá z dvou kleneb je široká 27,5 metru. Jen k výstavbě samotných kleneb bez pilířů bylo použito 3 500 kamenných kvádrů, které měly hmotnost od 1,5 do 2,5 tuny. Největší kvádry dosahují hmotnosti čtyř tun! Most byl postaven za pouhý jeden rok. Nad kvalitou, rychlostí a krásou provedené práce, můžeme dnes jen tiše žasnout.
Od počátku byl považován za důležitý, což v plzeňských poměrech znamenalo jisté problémy s přijatelností jeho pojmenování. Mezi lety 1913 – 1918 se jmenoval Františka Josefa I., v letech 1918 – 1939 nesl jméno Wilsonův, poté byl v roce 1939 přejmenován na most Karla IV., aby už v roce 1941 dostal jméno Vítězství! Po druhé světové válce se pak jmenoval Stalinův a v roce 1989 dostal zpět jméno Wilsonův.
Snad mu to poslední jméno už zůstane. Když byl most otevřen, sloužily čtyři malinké domky na obou stranách jako Mýtnice. Mýto za průjezd se zde vybíralo do roku 1925.
Mýtní domky jsou taktéž krásné propracované stavby, které ve své době měly i plynové vytápění a elektřinu. Nalezneme na nich řadu zajímavých detailů, které byly společně s mostem v roce 2013 citlivě zrekonstruovány. A to včetně rolet na oknech mýtnic, které jsou klasickými krámskými roletami z vlnitého plechu. Vyrobila je firma rolety Červinka, což je velmi zajímavá firma.
Rolety Červinka jsou dnes totiž jedinou fungující původní roletovou firmou v České republice a prý možná i v Evropě. Vyrábějí podle původních postupů klasické krámské rolety z vlnitého plechu a tak jsou jimi vybaveny i naše mýtní domky na mostě.
Most je jedním z mála secesních kamenných mostů světa. Je to bytelné inženýrské dílo a rozhodně stojí za bližší průzkum. Je krásný jak z chodníku na mostě, tak při pohledu od nábřeží. Jeho monumentalita také vynikne, když sejdete na náplavku a podíváte se na něj od úrovně hladiny řeky.
